Googlim, kde, kdo a jak by mi mohl pomoci s depresí, kterou ještě nemám diagnostikovanou, a zjišťuju, že internet je plnej hoven, ani náznak člověka, kterej by o tom napsal něco trefnýho, co by mi mluvilo z duše. Samý "zasportujte si", "zkuste myslet pozitivně", "běžte mezi lidi". Jasně, to se mi fakt chce, jít mezi lidi. Ještě se jednou naposledy ujistit, že sem ten jejich lidskej úsměv na rtech ztratil dost pravděpodobně napořád.

To bylo před 10 lety. Tenkrát jsem vůbec neměl naději, že tohle celý může někdy skončit a život může bejt zase ok, v některejch fázích dokonce prdel. Jedinej chlapík na celym internetu, kterej mi mluvil z duše, byl František Růžička, měl pár fejetonů na serveru psychologie.cz, jedinej, u kterýho bylo hned po pár větách jasný, že si tu sračku, kterou právě procházím, odbyl úspěšně několikrát. Úspěšně... Jednou teda skočil ze třetího patra a přišel o nohu. Články od Františka už ale zmizeli, zbylo jen : "navštivte psychiatra", "zkuste psychoterapii", "jeďte se zfetovat do pralesa ayahuascou". Poslední možnost jsem tedy zvolil a strávil s tímto úžasným fetem 2 měsíce v Ekvádoru, než jsem konečně skončil mezi bílejma pláštěma za mřížema pavilonu 27 v Bohnicích, ale o tom jindy.

Člověk, kterej se zrovna topí a dusí v depresi, by udělal cokoliv, aby to už skončilo. Některý to taky udělaj, některý se o to pokusí. Já sem naštěstí věčně neúspěšnej sebevrah. Ani nevim, jestli naštěstí, protože když to na mě přijde, nepřál bych si nic jinýho, než prostě nebejt, respektive probudit se, až ten zasranej myšlenkovej pochod z podzemí začne slábnout a nahradí ho duševní jaro, myšelnky na něco, co je úplně normální.

Dnešní ráno jsem měl příteli úplně úžasný, probudil sem se po 14 hodinách ve spocenym klubíčku, nevim, kolikátej týden . Množství serotoninu v mý palici je mikroskopický, dopaminový antidepresiva do sebe poctivě sypu dle návrhu paní Věry, mojí psychiatričky.

Elontril. Na krabičce je sluníčko, tak to je skvělý, spása jak svině. Otázkou je, jestli by mi bez něj bylo stejně, nebo hůř, ale abych zase nebrečel...

Psát první stránku blogu znamená, že úplně v prdeli bejt nemůžu. Možná je to ten důvod, proč je toho z první ruky o depresi na webu tak málo. Když si příteli na dně, určitě se tim nejdeš chlubit na náměstí, nebo na koncert, či do podcastu. Naopak, když už je ta svině u konce s dechem a začíná ti bejt dobře, je třeba dohnat ty pročuměný měsíce nulový aktivity a napsat o tom, čim sis zrovna prošel, neni zrovna něco, k čemu by ses chtěl vracet.

Nakonec, moje pohnutky psát tu černý na bílý neveselé věci, jsou čistě egoistický. Jenom si tu připomínám, že ta svině se nakonec zase ukryje, přijde světlo na konci tunelu a na jaře si snad budu moc čuchnout k šeříku a něco to ve mně vyvolá. Nevěřim, ale doufam, že mě vůbec za pár měsíců napadne k tomu šeříku jít a přivonět si k němu a taky doufam v to, že v hlavě se mi požene "kurva to bylo dlouhý, ale už je to pryč".